Kdo nic nedělá
Hudba Ivo Urban a Jaromír Urban, text Jaromír Urban
Rodiče se snažili nemít ze mě povaleče,
mnohokrát jsme zažili nářez i mou pózu vkleče,
až nadešel čas a osud moji loďku zhoup,
řekli mi „jdeš do práce, tak makej jako šroub“.
Do práce jsem vyrazil, dřel jsem pilně v potu tváře.
Když jsem něco pokazil, všichni měli komentáře.
Šéf to potom nevydržel, nade mě si stoup,
přitom jsem byl jedinej, kdo makal jako šroub.
Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí,
nešpiní se od oleje ani od sazí.
Kdo nic nedělá, ten nic nezničí
a šéf pak na něj nekřičí.
Začlo těžký období bez vyhlídky cesty ze dna.
Když se zmetek vyrobí, tak jsem viník číslo jedna.
Na mým těle nezbyl jeden neodřenej kloub,
protože jsem celou dobu makal jako šroub.
(sólo)
Přišel novej pracovník přímo z gymplu v Nový Pace.
Řval jsem jako plukovník na vojenským buzerplace:
„Dělej, pohyb, neflákej se, nebuď solnej sloup!“
Od tý doby je to on, kdo maká jako šroub.
Příběh spěje k závěru: žiju si jak prase v žitě,
šéf má ve mě důvěru, tak se tvářím důležitě
a jen trochu, aby mě snad z místa nevyšoup,
předstírám, že pracuju jak zasloužilej šroub.
Kdo nic nedělá…
Až mi pánbůh cvakne drát, tak mě vrátnej v nebi setře:
„Cos dokázal, co jsi zvlád?“ „Starou belu, svatý Petře!“
Nechá bránu zamčenou a poputuju hloub.
Měl jsem mámu poslechnout a makat jako šroub,
makat jako šroub,
makat jako šroub…
Rodiče se snažili nemít ze mě povaleče,
mnohokrát jsme zažili nářez i mou pózu vkleče,
až nadešel čas a osud moji loďku zhoup,
řekli mi „jdeš do práce, tak makej jako šroub“.
Do práce jsem vyrazil, dřel jsem pilně v potu tváře.
Když jsem něco pokazil, všichni měli komentáře.
Šéf to potom nevydržel, nade mě si stoup,
přitom jsem byl jedinej, kdo makal jako šroub.
Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí,
nešpiní se od oleje ani od sazí.
Kdo nic nedělá, ten nic nezničí
a šéf pak na něj nekřičí.
Začlo těžký období bez vyhlídky cesty ze dna.
Když se zmetek vyrobí, tak jsem viník číslo jedna.
Na mým těle nezbyl jeden neodřenej kloub,
protože jsem celou dobu makal jako šroub.
(instrumentální sólo)
Přišel novej pracovník přímo z gymplu v Nový Pace.
Řval jsem jako plukovník na vojenským buzerplace:
„Dělej, pohyb, neflákej se, nebuď solnej sloup!“
Od tý doby je to on, kdo maká jako šroub.
Příběh spěje k závěru: žiju si jak prase v žitě,
šéf má ve mě důvěru, tak se tvářím důležitě
a jen trochu, aby mě snad z místa nevyšoup,
předstírám, že pracuju jak zasloužilej šroub.
Kdo nic nedělá…
Až mi pánbůh cvakne drát, tak mě vrátnej v nebi setře:
„Cos dokázal, co jsi zvlád?“ „Starou belu, svatý Petře!“
Nechá bránu zamčenou a poputuju hloub.
Měl jsem mámu poslechnout a makat jako šroub,
makat jako šroub,
makat jako šroub…