Záporná vlastnost muzikantů

Jaromír Urban


Za základní nectnost většiny muzikantů je považován sklon k alkoholismu. Domnívám se ale, že to není pravda. Rozhodně to není pravda v Bankrotu, zvláště když naprostá většina bankroťáků řídí motorová vozidla a nikdo z nás nechce dopadnout jako pochybný hrdina jedné naší písničky.
Dle mých zkušeností je nejčastější muzikantskou nectností zapomnětlivost, tedy neschopnost udržet myšlenku bez ohledu na věk. Věta "zápasíme se svou pamětí" z další naší písničky platí bez výjimky o všech bankroťácích. Navíc móda papírových kapesníků znemožňuje udělat si onen populární antisklerotický uzel. Někdy je prostě ten pokrok diskutabilní, asi jako když někdo chce určit sever podle hodinek a má pouze digitálky.
Dle mínění některých bankroťáků mám dobrou paměť já. Ale to je značný omyl. Ve skutečnosti jsem velmi zkušený sklerotik, zapomínání a ztrácení jsem ovládal podstatně dřív než kytarové akordy. Což znamená, že to o sobě vím a přizpůsobuji tomu celý svůj život. Vytvořil jsem si různé antisklerotické mechanismy a za normálních okolností dokonce fungují. Ovšem nesmí nastat nějaká nečekaná situace, neboť pak se ocitnu - no prostě se ocitnu mimo slovník slušných výrazů.
Dne 7. srpna 2011 jsme měli vystoupení v Karlových Varech na Tržní kolonádě. Je to v lázeňské zóně, kam je možno vjet pouze se zvláštním povolením. Toto lze sice snadno získat od městské policie, ale je to pouze povolení ke vjezdu. Není možno zde parkovat, na to je třeba další povolení a s ním už to není tak jednoduché. Toto povolení měl z naší tehdejší sestavy pouze Karel, vrchní převažeč aparatury. A samozřejmě je zbytečné, aby si všichni bankroťáci sháněli povolení k pouhému vjezdu, když stejně je třeba parkovat jinde.
Předtím jsme na kolonádě hráli v květnu téhož roku u příležitosti zahájení lázeňské sezony a vyzkoušeli jsme si "přepravní systém", který by teoreticky měl fungovat i nadále. Zatímco Karel se svým synem jeli přímo na kolonádu, postavili tam aparaturu a už tam zůstali, my ostatní jsme se sešli na domluveném místě na "povoleném území", naskládali jsme věci do mého auta a já jakožto majitel povolení ke vjezdu jsem pak dojel na kolonádu, přičemž kromě věcí se mi ještě nějaký ten bankroťák do auta vešel. Ostatní si udělali pěší výlet tím samým směrem. Na kolonádě jsem vyložil bankroťáky i věci, vrátil se zpět na povolené území a po zaparkování došel na kolonádu pěšky. Podobným způsobem proběhl i odvoz věcí po koncertě.
Takže i v srpnu jsem dorazil na obvyklé místo i s Jendou jakožto tradičním spolujezdcem a sešli jsem se zde s Ivošem a Nakym. (Pavlis byl z této akce mimořádně omluven a Pavla se k Bankrotu přidala až o dva měsíce později. Proto zde uvádím pouze Nakyho a Ivoše.) Jejich věci jsem naskládal k sobě do auta a vyrazil směr kolonáda, zatímco Ivoš s Nakym šli pěšky a netradičně se k nim přidal i Jenda, který se jindy radši vozí. Tím pádem jsem se mohl lépe soustředit na jízdu v úzkých lázeňských uličkách, aniž by mi do toho poměrně ukecaný Jenda zasahoval. Na kolonádě jsem ty věci vyložil a po pečlivém prozkoumání vnitřku auta, zda tu nic nezůstalo, jsem vyrazil zpět na povolené území, zaparkoval na posledním volném kousku místa, zamkl auto a vyrazil svižnou chůzí na kolonádu, což je tak 15 minut cesty.
Když jsem v půl čtvrté konečně ulehčeně vydechl, že jsem na místě, Ivoš se mě s mírnou škodolibostí v hlase zeptal, kde jsou perkuse. A teď mě to trklo. Já vůl! Když jsem předtím na kolonádě vyklízel auto, pořád jsem řešil věci patřící Nakymu a Ivošovi plus samozřejmě svoje věci, ale úplně jsem zapomněl vyklidit kufr, kde vždycky vozím Jendovy perkuse. Není divu, dle našeho slovníku je kufr nejmenší část osobního auta. Podotýkám, že ty perkuse se skládají z několika dílčích nástrojů (congitos, bubínek, valcha atd.) a jen tak tak se do kufru vejdou. Když Jenda a spol. poté dorazili pěšky na kolonádu a zjistili absenci perkusí, tak se mi sice snažili dovolat, ale mobil jsem měl samozřejmě v tašce, kterou jsem na kolonádě poctivě vyložil. Museli tedy na mě počkat (a dokážu si představit Jendu, že kdyby se to netýkalo jeho perkusí, tak by radostně říkal "jsou pryč"). Jít naproti mi nemohli, protože nebylo jisté, zda jdu stejnou cestou.
Vyrazili jsme pro perkuse s Ivošem a Jendou, samozřejmě pěšky. Byla to přece jenom rychlejší varianta, než kdybych měl jít sám, přivézt perkuse, vrátit auto na místo a pak se znovu pěšky vrátit na kolonádu. Jenda si většinu cesty vyčítal, že se tentokrát nechtěl svézt, protože on by na ty perkuse pochopitelně nezapomněl. Jeho ukecanosti jsem si teď mohl užít až až. Zvolili jsme cestu, kterou jsme považovali za zkratku. Nebyli jsme si jisti, zda to opravdu zkratka je, ale nějakým zázrakem se nám podařilo najít auto, popadnout z kufru perkuse a dorazit na kolonádu těsně před čtvrtou hodinou, tj.  před plánovaným začátkem vystoupení. Pořádně jsme se ale pronesli, přičemž já jako hlavní viník jsem dobrovolně nesl congitos, která jsou nejtěžší.
Během naší cesty pro perkuse mi zatím Naky s Karlem sami od sebe připravili stojan a naladili kytaru, u ostatních nástrojů si nebyli jisti jejich laděním. Zpoždění tedy díky nim nebylo tak velké. Vystoupení se povedlo a při balení nástrojů si už Jenda perkuse pohlídal.

 

P. S. Další vystoupení na kolonádě jsme měli zhruba o měsíc později a opět jsme s Jendou způsobili zpoždění. Tentokrát to ale mělo jiné souvislosti: snažili jsme se "odchytit" zvukaře studia Orange kvůli následnému natáčení CD a věděli jsme, že jindy nemá čas. To se podařilo, dokonce jsme zahájili vystoupení ve stanovenou dobu, nestihli jsme jen domluvený čas kapelního srazu. Od té doby jsme na kolonádě nehráli a navíc na tzv. povoleném místě už není povoleno parkování.