Vliv bojových sportů na uměleckou činnost

Jaromír Urban

 

Akční filmy moc nesleduji, ale výraznou výjimku tvoří kung-fu komedie s Jackie Chanem. Zpravidla v nich bývá méně krve a více humoru, což oceňuji nejen já, ale i ostatní členové naší rodiny.
V březnu až červnu 2000, kdy jsme dávali dohromady Hotowoo a ještě jsme se tak nejmenovali, jsem se zabýval i jinou činností. Pro potěšení svoje a své rodiny jsem překládal Jackieho autobiografii. Anglicky ani čínsky sice neumím, ale v Marktredwitzu se nám podařilo sehnat německý překlad a němčinu s pomocí slovníku trochu ovládám.
Jackie zde mimo jiné popisoval velmi drsnou výuku v Čínské dramatické akademii. Něco podobného bych nikdy nechtěl zažít. Ale zároveň jsem si říkal, že některým členům kapely by menší drezúra neuškodila. Takový kytarista Láďa Valenta by se třeba mohl stát prvotřídním hráčem a nevyhýbal by se ani zpěvu. Bohužel skutečnost byla jiná, Láďa odešel z kapely v červenci 2000 a zůstala po něm jen kratičká báseň, kterou jsem ve chvílích deprese o něm napsal: "Valento, Valento, já se z tebe potento..."
Sám osobně jsem taky kdysi letmo přičuchl k bojovému sportu, konkrétně se jednalo o judo.
Když jsme po prázdninách 1976 ukončili činnost naší chalupní kapely, začali jsme zkoumat možnosti hudebního vyžití v Ostrově a bylo to klasicky cimrmanovské střídání prvků očekávání a prvků zklamání. Výrazná změna nastala někdy na přelomu listopadu a prosince.
Náš nejmladší bratr Pavel chodil do kouzelnického kroužku a vedl je nějaký Honza Veselý. Jednou spolu pokecali a Honza se zmínil, že hraje na kytaru. Tím pádem jsme získali nejen novou posilu, ale i nového kapelníka, protože mě tenkrát kapelníkování nějak nebavilo a Honza zase "prahnul po moci". Bohužel to znamenalo důslednou orientaci na převzaté skladby typu Drnové chajdy, ale na druhou stranu jsme se učili disciplíně, což není na škodu.
Honza sice pracoval jako průvodčí Československých státních drah, ale jinak to byl muž devatera řemesel. Ovládal i judo a taky ho trochu vyučoval. Není tedy divu, že nám taky vštípil základy tohoto sportu. Tedy hlavně pády (k tomu se ještě vrátím), ale taky pár chvatů - osotogari, soinage a názvy ostatních už jsem zapomněl. Judo mělo pravděpodobně sloužit jako obrana vůči nespokojeným posluchačům po představení. Cimrman měl Vichr z hor, my zase judo.
My jsme totiž trpěli tzv. unifikací začátků a konců valné většiny písniček. Stejné začátky, stejné konce, jen to mezi tím se trochu lišilo. Prakticky ve všech písničkách jsem musel hrát na banjo, což ještě umocňovalo pocit jednotvárnosti.
Pozoruhodný byl nezvykle velký počet Urbanů v kapele. Tj. jednak my tři a jednak ještě kytarista Miroslav Urban (nebyl náš příbuzný), který později zakotvil v severních Čechách a nějakou dobu působil u bluegrassových Kníračů. Koncem ledna 1977 se počet Urbanů snížil, protože Pavel z kapely odešel ve stavu totálního znechucení.
V té době jsme se instrumentálně trochu zlepšovali díky tomu, že jsem už měl banjové prstýnky vlastní výroby a zároveň jsem se učil hrát podle Čermákovy školy. Zapůjčil mi ji banjista konkurenční kapely, kterému se mně zželelo, že dělám banjistům ostudu. Asi tři měsíce jsem pilně cvičil, jenže pak mi rupla třetí struna. Už poněkolikáté. Jenže tentokrát nebyly zrovna struny k sehnání, ani banjové, ani kytarové. A trvalo to několik týdnů. Holt komunismus.
Během té doby jsem hrál na čtyři struny a vymyslel jsem si nějaký divný styl, který se mi nedařilo odnaučit ani poté, co jsem konečně strunu sehnal. Ten čtyřstrunný způsob hraní sice nezněl vysloveně špatně, ale absolutně se nedal rozvíjet.
Jak začalo být venku hezky, Honza přemístil zkoušky ven za město a společně trénoval jak nás, tak své mladé judisty. Oni poslouchali, jak hrajeme, a pro jistotu se jim to líbilo, neboť Honza přece jenom uměl judo líp než oni. My jsme pro ně na oplátku začali nacvičovat Japonečku.
Jednou se nám judisté svěřili, že napsali písničku jménem "Ferda chuligán" a že bychom ji mohli hrát. Příště donesli ten text a připadal mi silně nevyrovnaný, geniální obraty se střídaly s neexistujícími slovy atd. Rozhodl jsem se, že tu písničku upravím do hratelné podoby (včetně melodie).
Ale to už je zase jiná kapitola. S Honzou jsme přestali hrát na počátku června 1977, protože jsme se zásadně lišili v názorech. Tím pádem ukončila činnost celá tahle sestava s přiléhavým názvem Pardálové.
S Ferdou jsme měli velké úspěchy jako bratrské trio pod názvem Sršni na podzim 1978. Později jsme se bohužel dozvěděli, že judisté si ten text nevymysleli, nýbrž někde obšlehli. Dokonce jsme původní verzi viděli v nějakém zpěvníku - text dával smysl, ten obšlehávající judista byl možná dysgrafik. Takže jsme Ferdu později radši moc nehráli..., ale jedno východočeské duo v 80. letech prý převzalo a s úspěchem prezentovalo tu naši verzi. Osudy písniček jsou někdy spletité.
Ale to předbíhám.
Koncem června 1977, krátce po rozpadu Pardálů, jsem se při jízdě na kole vyhýbal kanálu tak nešikovně, že jsem spadl. To by tak nevadilo, rozhodně jsem takhle nespadl poprvé. Jenže teď navíc zaúřadoval judistický reflex a před dopadem jsem "majznul" levou rukou o zem (přesně tak, jak nás to Honza učil, jenže tehdy to jaksi nebylo na asfaltu). Ruka skončila na pět týdnů v sádře a tím pádem jsem nebyl schopen hrát.
Namísto původně plánované brigády jsem si počátkem července udělal výlet na Portu do Olomouce. Po návratu jsem jen tak z blbosti vzal banjo do ruky a zjistil jsem, že sádra trošku "povolila" a že hrát už můžu. Takže moje hrací pauza činila asi dva a půl týdne.
To stačilo k tomu, abych totálně zapomněl svou "originální" techniku pro čtyři banjové struny. Takže jsem se konečně mohl začít učit podle Čermákovy školy, aniž bych byl "zatížen minulostí". To byl zrovna ten případ, kdy všechno zlé je k něčemu dobré.

 

P. S. V Bankrotu je hlavním odborníkem přes bojové sporty karatista Jirka "Naky" Kollarov. Co se týče Pavla, tak radši působí mimo region, abych ho nemohl přemlouvat k další spolupráci.