Sršni aneb násilná cesta na autorskou Portu

Jaromír Urban

 

Zásadní otázka našich hudebních začátků zněla: Jak to ty kapely dělají, že začnou veřejně vystupovat?
Když budeme pilně zkoušet, tak ještě není zaručeno, že si nás někdo všimne (tedy kromě sousedů, kteří nás ale spíš měli plné zuby).
V polovině roku 1978 jsme už s Ivošem měli za sebou nejrůznější hraní v okruhu známých, na letních táborech atd., ale opravdová vystoupení jsme zatím absolvovali pouze v roli diváků. Navíc jsme hráli pouze v duu, protože další posily se k nám nějak nehrnuly.
V červenci 1978 se nám nabídla odpověď na úvodní otázku tohoto článku. Jeli jsme s Ivošem vlakem na Portu do Olomouce, v Praze jsme si koupili časopis Mladý svět - a tam se mimo jiné psalo o přihlašování kapel na Loketský kotlík (to byla soutěžní přehlídka konající se v září v Lokti). Hlavně tam bylo to nejzásadnější, tj. adresa. Okresní kulturní středisko Sokolov, Jaroslav Studený.
Jednomyslně jsme odhlasovali, že se účastníme (Ivoš v té době ještě nebyl takový pesimista jako později).
S repertoárem jsme si nedělali velké starosti, tři písničky z vlastní dílny bychom nějak dali dohromady. Museli jsme však vyřešit název a doplnění kapely. V duu tenkrát nebylo možné soutěžit.
Když jsme později v rodinném kruhu na chalupě řešili tyto záležitosti, nejvíc práce bylo s vymýšlením vhodného názvu. Nějakou dobu to vypadalo, že se budeme jmenovat Kujóni, ale nakonec zvítězili Sršni. To už nikdo neměl sílu hlasovat proti. Naopak doplnění kapely proběhlo hladce - prostě nás doplní Pavel, je to jeho sourozenecká povinnost. Aby měl nějaký nástroj, vyfasoval valchu.
Památného 16. září 1978 vystoupili Sršni jako první soutěžní kapela Loketského kotlíku.
Obsazení:
Ivo Urban (15 let) - zpěv, kytara, zobcová flétna
Jaromír Urban (18 let) - zpěv, banjo, kytara
Pavel Urban (12 let) - zpěv, valcha
Věkový průměr tedy činil přesně 15 let. O deset dní později už to neplatilo, protože měl Pavel třinácté narozeniny.
Někdo možná pamatuje Kotlík jako diváckou soutěž. Roku 1978 to zdaleka ještě neplatilo a o umístění kapel rozhodovala porota. Asi jsme tu porotu dokonale zmátli, neboť nám bylo uděleno zvláštní uznání za polovlastní text, o němž píšu v "bojových sportech". Kromě toho jsme si vysloužili pozvání na několik dalších akcí. Z dnešního pohledu to nechápu, ale měli jsme úspěch.
S tím Pavel nějak nepočítal. Předpokládal asi, že Kotlík skončí fiaskem a nás to přestane bavit. Proto jsme následně fungovali v proměnlivém obsazení. Na méně důležité akce se Pavel "hodil marod".
Protože jsem cítil potřebu doplnit repertoár, napsal jsem koncem roku 1978 dvě nové písničky. Obě byly poněkud křečovité, ale tehdy jsem to nějak přehlížel. Hlavně že byl nějaký nový repertoár pro rok 1979 - na Portu apod. Mezitím jsme sehnali zkušebnu a také přibrali kytaristu Ríšu Šnajdra, Ivošova spolužáka ze strojní průmyslovky. Nebyl to sice zrovna excelentní kytarista, ale byl ochoten s námi hrát. Přesto byl zvuk Sršňů pořád prázdný. Nakonec Pavel na návrh rodičů přibral do svého instrumentáře i foukací harmoniku a naši produkci to trochu oživilo.
Jenže to mělo výraznou vadu na kráse. Pavel jednak nesdílel nadšení pro náš repertoár a jednak neměl v plánu ztrácet čas zkoušením. Proto se rozhodl, že nám začne svým typickým způsobem komplikovat život. Na tohle má Pavel talent.
Byl opakovaně schopen vybafnout z temného koutu bytu a ještě se tomu dlouze smát, i kdybych ho v tom koutě předem zahlédl.
Byl schopen zhasnout mi na WC a poté se zeptat nevinným hlasem, proč si nerozsvítím.
Před zkouškou se obvykle válel na válendě a museli jsme ho pracně zvedat, což nám moc neusnadňoval, takže jsme pravidelně chodili pozdě.
Tak to bylo jen několik příkladů...
Na oblastním kole Porty jsme odvedli katastrofální výkon - a dostali zvláštní uznání za texty. Asi ten repertoár má něco do sebe, říkal jsem si. Blížila se totiž uzávěrka autorské soutěže Porty a tam jsem cítil větší šanci než v interpretační soutěži.
Na autorskou Portu bylo nutno poslat magnetofonovou nahrávku soutěžních skladeb. Chtěli jsme použít Ríšův magnetofon vyrobený v SSSR, bohužel však na poslední chvíli odešel. Nám pro změnu nefungoval mikrofon, což nás ale nechávalo v klidu, protože jsme původně počítali s Ríšovým aparátem. Ríšův mikrofon sice byl funkční, ale též vyrobený v SSSR a tehdejší Rada vzájemné hospodářské pomoci nějak neměla kompatibilitu nahrávacích zařízení v popisu práce. Ten mikrofon se tedy nedal se zapojit do našeho (českého) magnetofonu.
Zbývala jediná možnost: zapojit do něj náš mikrofon a doufat, že se vzpamatuje. Přitom už byl poslední den, kdy jsme mohli nahrávku poslat...
Marně jsem doufal v zázrak. Mikrofon nezaznamenával nic. Vedle se na válendě nečinně válel Pavel a pronášel různé průpovídky:
"Koukám, že umíš skvěle hospodařit s časem."
"Poslední den a on UŽ nahrává."
(Později se Pavel přiznal, že ho inspirovala věta z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. "Čekaj druhý dítě a už plánujou svatbu.")
"A taky si potrpíš na kvalitní hifistereomikrofónek."
Konec. Trpělivost přetekla. Kdo mě zná jako klidného člověka, nechť si uvědomí, že nemám rád, když je někdo ještě línější než já...
Nechal jsem hifistereomikrofónek hifistereomikrofónkem a místo toho jsem udělil Pavlovi takový "průplesk chobotu", že i Ivoš pochyboval, zda jsem se nezbláznil. (Naopak si myslím, že to byla psychická očista a že bych se spíš zbláznil, kdybych mu ten průplesk nedal.)
Nahrávku jsme zvládli s mikrofonem narychlo půjčeným od známých... a stal se zázrak, postoupili jsme do olomouckého finále!!!

 

P. S. V Olomouci jsme byli i s Pavlem, jenže náš výkon byl ostudný a od té doby jsme se Sršni už nikdy nic nevyhráli, přestože se nám později podařilo doplnit obsazení a částečně zlepšit zvuk. Asi jsme si ty úspěchy vybrali předem.