První kroky, první sloky, první šoky

Jaromír Urban


Od útlého dětství jsem měl hudbu rád, ale nepočítal jsem s tím, že bych ji nějak aktivně provozoval. Rodiče byli jiného názoru a za tím účelem pořídili klavír.
Když mi bylo osm let, začal jsem tedy navštěvovat Lidovou školu umění. První lekce mě docela bavila, to jsem se celkem solidně naučil noty. Počínaje druhou lekcí mě však klavír katastrofálně nebavil, přesto jsem u něj disciplinovaně vydržel dalších šest let. Podobně začínali s nekolikaletým odstupem svou hudební dráhu i oba mladší bratři, přičemž prostřední Ivoš podstupoval toto martyrium docela ochotně a nejmladší Pavel měl naopak ke klavíru podobný vztah jako já. Sousedi museli trpět, ale já jsem byl vůči nim velmi ohleduplný. Sice jsem musel denně cvičit půl hodiny, jenže jsem tu půlhodinu neustále zaokrouhloval (zásadně směrem dolů).
Můj hudební vkus též ovlivnilo, že jsem koncem 60. let chodil do kostela (samozřejmě z rodičovské iniciativy). Kázání jsem sice nějak nechápal, ale zaujaly mě některé náboženské písně jako např. "What a Friend We Have in Jesus" (Ó, jak vzácné štěstí pro mě). Též se mi líbila např. "Ó pracuj", ale jen melodicky, neboť jsem byl velmi, velmi líný.
Když mi bylo 13 let, rodiče rozhodli, že bych si ke klavíru mohl ještě přibrat nějaký další nástroj, a totéž doporučili Ivošovi. Zatímco Ivoš si zvolil trubku a skutečně se na ni naučil, já jsem se "metodou nejmenšího odporu" rozhodl pro kytaru. Doma jsme jednu měli, ale učiteli se (naštěstí pro mě) zdála málo kvalitní. Takže jsem zatím zůstával pouze u klavíru.
O rok později jsem se na kytaru zkusil přihlásit znovu.
To už jsem byl vybaven novou kytarou a navíc mi rodiče v nějaké slabší chvilce odsouhlasili, že můžu přestat s klavírem. Učil jsem se pouze kytaru koncertní - žádné akordy, nýbrž stupnice. Doprovodnou kytaru tehdy v Ostrově nikdo nevyučoval. A koncertní kytara je sice na poslech velmi krásný nástroj, ovšem jenom tehdy, pokud na ni hraje někdo jiný než já.
Když si učitel krátce před vánoci 1974 uvědomil tuto smutnou pravdu, doporučil mi, ať se věnuji činnost jakékoli, ale jiné... Z čehož jsem měl na rozdíl od rodičů obrovskou radost.
(Technická poznámka pro češtináře: Roku 1974 se vánoce psaly s malým "v".)
O vánočních prázdninách 1974 jsme navštívili příbuzné v Chodově (to je shodou okolností moje dnešní bydliště) a moje sestřenice mi zde ukázala několik kytarových akordů. Principiálně mi připadaly docela jednoduché a jejich použití mělo logiku. Což byl pro mě impuls k tomu, abych se začal učit kytarový doprovod. Některé akordy (tedy skoro všechny) mi přesto připadaly zbytečně složité, tak jsem si je vždycky nějak zjednodušil. Výsledek byl poněkud "posluchačsky náročnější".
V té době jsme trávili většinu víkendů na chalupě asi 10 km od Ostrova, v údolí zvaném Peklo. Když jsme zrovna nepracovali na zvelebování okolí (léčebná procedura rodičů proti mé lenosti), tak jsme s několika jinými chalupářskými potomky různě blbnuli. Chodili jsme na výpravy po okolí, pěstovali různé sporty a HLAVNĚ nadávali na školu. Náš "náčelník" Ota Strnad nám dle svého vkusu přidělil přezdívky, ale o tom ještě bude řeč.
Když jsme 6. dubna 1975 šli na jednu takovou menší výpravu, Ota navrhl, že bychom mohli založit kapelu. Byl to velmi odvážný návrh, neboť nikdo z nás neuměl na nic pořádně hrát (tedy kromě Ivoše, ale i ten byl vlastně začátečník).
My jsme se však nezabývali "nepodstatnými detaily" a řešili jsme hlavně název kapely. Nic nás nějak nenapadalo, až Ota jen tak pro inspiraci řekl, že má ve svých rodných Karlových Varech ještě jednu partu a říkají si podle počátečních slabik Davjastr (Davídek, Jasný, Strnad). Inspirace to byla velmi podnětná. Rozhodli jsme se jmenovat podobně, ale v poněkud západnější modifikaci - Davyasters, čteno Davjastr nebo Davjastrs (skloňování dle libosti). První část pocházela z mé přezdívky přidělené Otou (Dlouhý Davy), druhá část z Otova příjmení. Repertoár byl tvořen převážně vlastními protiškolními popěvky a kapelníkem jsem byl já, protože jsem těch popěvků napsal nejvíc. Asi za měsíc jsme se opovážili vystoupit před rodiči v tomto obsazení:
Ota "Černý Mustang" Strnad - zpěv, průvodní slovo, později i kytara a bicí (tj. dutý pařez potažený fólií používanou spíše v zahradnictví)
Ivo "Tlustý Jemmy" Urban - zpěv, trubka, zobcová flétna, později i harmonika, ještě později i kytara
Jaromír "Dlouhý Davy" Urban - zpěv, kytara, o hodně později i banjo
Pavel "Bloody Fox" Urban - zpěv, později občas taky bicí (výše uvedené)
Jiří "Železné Srdce" Vítek - nic
Jirka totiž byl z Prahy a v den založení kapely nebyl v Pekle přítomen, neboť den předtím byla pracovní sobota (socialistická vymoženost) a jezdit takovou dálku kvůli jednomu dni by se jeho rodině nevyplatilo. Kdyby tehdy přítomen byl, tak by pravděpodobně řekl, že je to blbost a že žádnou kapelu zakládat nechce. Nechtělo se mu ani zpívat, ani psát texty, takže během vystoupení jenom stál a koukal.
Dalším naším specifikem byla vlastní tvorba. Např. Ota byl velmi nadšený tvůrce repertoáru, ale neměl hudební sluch. Když napsal text na nějakou známou melodii a zpíval nám svůj výtvor, tak původní melodie často nebyla identifikovatelná, a proto jsme Otu považovali i za autora hudby. Tehdy byl autorsky aktivní i Pavel, psal zejména melodie. Většinovým autorem jsem ale byl já (a psal jsem hrozné blbosti, když se na to dívám z dnešního pohledu). Na některých textech se podílel i Ivoš, prostě byla to týmová práce.
Rodiče nás po vystoupení chválili, aby nám nekazili náladu, ale pro nás to bylo vítané povzbuzení do další činnosti.
Na červenec jsme plánovali další vystoupení - sice bez Jirky, který měl tou dobou být někde u moře, ale on nebyl zase tak stěžejní (viz výše). Ota si pořídil kytaru a chtěl se na ni začít učit, aby se na tom vystoupení mohl jaksepatří předvést. Koncem června nás navštívil v Ostrově i s kytarou, takže jsem mu hned udělil první lekci. Když jsme viděli náčelníka, jak křiví tvář při bolestivém pokusu o akord D, tak jsme se málem umlátili smíchy.
Ten samý den vyšlo nové číslo časopisu "Sedmička pionýrů", kde zpěvák a kytarista Radek Tomášek oznámil, že zde bude uveřejňovat kytarovou školu. To mělo velký význam nejen pro mě, ale i pro Ivoše, protože ten se později taky celkem nenápadně začal věnovat kytaře. Naopak Ota šel raději vlastní cestou, aby se vyhnul takovým akordům jako např. D.
Na tom červencovém vystoupení měl Ivoš premiéru, kterou jsme docenili mnohem později - poprvé použil foukací harmoniku. Byla to nějaká nepříliš kvalitní dětská foukačka v A dur. Ota se s kytarou předvedl ve dvou písničkách, ale hra na dutý pařez mu šla líp.
V září 1975 jsem usedl do lavic ostrovského gymplu. Zanedlouho při konfrontaci s novými spolužáky-kytaristy jsem zjistil, že nikdo z nich nehraje hůř než já. Musel jsem tedy překonat svou vrozenou lenost a cvičit, cvičit, cvičit. To se mi docela dařilo právě díky kytarové škole. Konečně jsem se naučil akord H7 bez lemplovského zjednodušování, konečně jsem se aspoň trochu naučil barré, pochopil jsem tajemství zmenšených akordů... a osud na mě nachystal další překvapení.
Koncem června 1976 se na gymplu konala nějaká soutěžní akce a hrála k tomu country kapela. Právě kvůli tomu jsem se té akce ochotně zúčastnil.
Když o přestávce odložili nástroje na stůl a šli se občerstvit, přiblížil jsem se k těm nástrojům a jen tak ze zvědavosti brnkl přes struny pětistrunného banja, abych zjistil ladění. Zaujalo mě, že banjo je laděné do akordu a že by tedy mohlo být vhodné pro mou lemplovskou duši. (Z tohoto omylu jsem byl později vyveden, ale to je u mých omylů běžné.)
Během července jsem dojížděl na brigádu za účelem vydělání peněz na banjo. Brigáda spočívala v práci jednak se zednickou lžící a jednak s kapesníkem, neboť jsem alergik. Kapesník převažoval. V autobuse cestou tam i zpátky jsem si vždycky představoval, jak by mohly vypadat banjové akordy, a v tom jsem se moc nemýlil.
V srpnu 1976 jsem se stal majitelem banja zn. Cremona. Sebekriticky řečeno: břídil-začátečník se tak stává břídilem pokročilým. Podotýkám, že jsem neměl prstýnky a pátou strunu jsme používal jen jako opěrku pro palec. Ale na druhou stranu jsem tehdy považoval za svůj hlavní nástroj kytaru a na ni jsem aspoň něco uměl.
Krátce poté jsme ještě jednou vystoupili s Davyastrem, ale zároveň jsme se dohodli, že pak "uměleckou činnost" ukončíme, neboť to nemá budoucnost. Ostatní činnosti naší party, např. nadávání na školu, jsme provozovali i nadále.
Vystoupení proběhlo i za aktivní účasti Jirky Vítka - tentokrát působil aspoň jako osvětlovač, tj. svítil na nás baterkou potaženou červeným celofánem (tzv. barevná hudba).
Naše bratrská trojice se poté snažila dát dohromady kapelu v Ostrově, ale to už je zase jiná kapitola.


P. S. Nepředpokládám, že by to někdo dočetl až sem. První čtyři verše písničky "Odcházím hrát" vypovídají o mých hudebních začátcích daleko stručněji.