Parodie jako způsob přežití

Jaromír Urban


Podzim 1979 zastihl skupinu Sršni na vzestupu. Ivoš se chopil basovky, Pavel se rozhodl zatím neodejít, Ríša Šnajdr si pořídil štětky a vokální stránku vylepšil nově příchozí Jarda Pacal (zpěv, dvanáctistrunná kytara, foukací harmonika). Počet členů se nakonec vyšplhal na neuvěřitelných šest, neboť nás posílil i Jardův bratr Pepa s další kytarou.
Měli jsme však omezené časové možnosti, neboť jsem začal studovat VŠCHT v Praze a doma jsem se vyskytoval pouze o víkendech. Zkoušelo se tedy většinou v sobotu.
Našim zřizovatelem byl ostrovský kulturní dům. Tím pádem jsme sice měli kde zkoušet, ale na druhou stranu jsme se museli zúčastnit poněkud pochybné akce nazvané "Strana hovoří s mládeží". Ve stejném termínu se sice konala folková přehlídka v Litvínově, ale strana holt musela mít přednost.
(Poznámka pro mladší ročníky: Míněna byla pochopitelně Komunistická strana Československa.)
Hovor strany s mládeží se uskutečnil přesně na den 17. listopadu 1979 v kinokavárně ostrovského kulturáku. Jak soudíme z dalšího vývoje, akce měla tak velký úspěch, že si ji strana i mládež (bez naší účasti) společně zopakovaly o deset let později v Praze, ale to už strana použila jiných výrazových prostředků.
Zpět do roku 1979: My jsme tam byli v podstatě zbyteční, kulturní program zajišťoval jeden pražský zpěvák. Ale ostrovský kulturák se zřejmě chtěl prezentovat jakožto organizace podporující tzv. zájmově uměleckou činnost, a proto nás tam nejspíš potřeboval. Přesněji řečeno: potřeboval tam početnou kapelu, která by tam zahrála pouze jednu písničku a dál tam trapně trčela v naději, že bude moci zahrát i druhou. Tím odpadlo riziko našeho předčasného odchodu a sledovanost hovorů strany s mládeží stoupla o šest lidí.
My jsme v tom velký smysl neviděli. Sice jsme si nakonec tu druhou písničku zahráli, ale shodli jsme se na tom, že bychom radši čas trávili užitečněji.
Když jsem nedlouho poté slyšel v rádiu českou verzi hitu "Knowing Me, Knowing You" od skupiny ABBA, v češtině "Slunečné pobřeží", tak mě napadla ironická úprava refrénu: "Hovory s mládeží - nanananáááá - duši moji osvěží..."
V tomto případě zůstalo u úpravy jednoho verše a dál jsem nepokračoval. Nedlouho poté jsem se však začal věnovat parodiím podstatně důkladněji a nebyl jsem sám.
Studium na VŠCHT nebylo nijak jednoduché. Nějakého vlivného činitele zrovna napadlo, že studovat chemii pět let je pro naše národní hospodářství přílišný luxus, a studium bylo zkráceno na čtyři roky. Objem vyučované látky se však neměnil, zato nastával obrovský chaos.
Například byla narušena návaznost předmětů. Temperamentní fyzikář Kotrba nám přednášel o různých derivacích a integracích, které navazovaly na učivo, o němž jsme se měli dozvědět až o pár měsíců později v matematice. Když viděl naše nechápavé pohledy, div že po nás nehodil setrvačníkem. Umět jsme samozřejmě museli všechno bez ohledu na nedostatečnou návaznost.
Není divu, že jsme spolu s některými dalšími studenty začali psát parodie se studentskou tématikou. "Jenže udělat fyziku, to není žádnej žert."
Umělecká hodnota tu nebyla vůbec důležitá. Jak zaznělo ve filmu Nejistá sezona: Když je člověk na něco krátký, měl by si z toho aspoň dělat srandu. To jsme dodržovali, přestože zmíněný film vznikl až o pár let později.
Obzvlášť úrodnou půdou pro parodie byl druhý ročník. Ten jsem si nakonec musel z prospěchových důvodů zopakovat, takže jsem opravdu studoval pět let, jak bylo původně plánováno. Mezitím Sršni vyšuměli do ztracena, protože jsem kvůli školním zkouškám nestíhal kapelní zkoušky a ostatní členové ztráceli zájem. Smířil jsem se s tím v pohodě, neboť i na VŠCHT bylo s kým hrát. Například s dnešním basákem Bluegroundu Jardou Teskou a s jeho dlouholetým spoluhráčem Milanem Krausem. Leccos jsem se od nich naučil a později i aplikoval v praxi.
Ovšem studium bylo přednější a druhý ročník byl přímo napěchován zákeřnými předměty.
Fyzikální chemie, kvůli které jsem opakoval:
"Kolik mám ještě dní, než přijde zkušební, kolik mám ještě opravných termínů? Co je homogenní směs, kolik je v ní delta eS při teplotě 300 kelvinů?"
Spolužák Láďa Zíka to viděl jinak:
"Nejdřív jsem se opil, látku nepochopil..."
Organickou chemii přednášel přísný docent s vysokou frekvencí užívání slova "prostě". Další spolužák Venca Mácha to zpracoval následovně:
"Pět prostě, deset prostě, dvacet prostě, třicet prostě... počet roste, jen si račte říct..."
Laboratoře z analytické chemie jsem zhodnotil až při opakování ročníku:
"Ach, zinku, zinku, zdali tu jsi, to mají zjistiti mé pokusy. Zvoral jsem, zvoral, co se dalo..."
Jako úplně nejhorší předmět jsem však vnímal tzv. vojenskou přípravu:
"Vymyslel jsem spoustu nápadů, co rozvracejí naši armádu..."
To bylo jen pár ukázek. V červnu 1984 se mi podařilo úspěšně ukončit studium a měsíc poté zparodovat i Promované inženýry:
"Já studoval a studoval, jen abych v testech bodoval, do čeho lezu, to jsem tenkrát ještě netušil,
pak namítat jsem nemoh nic, když odvezli mě do Bohnic, já ze zdravotních důvodů studium přerušil..."
Během života jsem slyšel spousty dalších parodií a zároveň jsem získal dojem, že nejvhodnější k parodování je známá melodie o bitvě u Little Big Hornu, přestože jsem ji sám osobně nikdy nezkoušel přetextovat. S jednou takovou parodií jsem se setkal už na ostrovském gymplu. Další verzi pod jménem Matematické blues napsal na VŠCHT výše uvedený Venca Mácha. Pak jsem se ocitl na vojně v Liberci a tam se na tutéž melodii zpívalo o místním podplukovníkovi, který byl nechvalně proslulý svým "zeleným" detailismem:
"Pak všechno ztichlo, jen sem tam se někdo zašklebil,
v oblaku prachu mizí ten zelenej debil..."


P. S. Momentálně nemáme žádné parodie v repertoáru. Rozhodli jsme se, že vymyslíme nějaký hit a necháme se zparodovat od jiných. Hit jsme zatím nevymysleli, takže není co parodovat.
Určitou výjimkou byla písnička Život půjde dál, kterou jsem stvořil roku 1997 a textově nebyla nijak mimořádná, její poměrně chytlavý refrén však měl určitý hitový potenciál:
     Život půjde dál a tak hlavu vzhůru, (slovní spojení "hlavu vzhůru" tehdy ještě nemělo politický podtext)
     zažeň noční můru, život půjde dál.
     Život půjde dál, zas tě začne vábit,
     odlož smutnej hábit, život půjde dál.
Pro případ, že by se tato písnička stala hitem, jsem napsal i parodickou variantu:
     Bude ještě hůř, ceny půjdou vzhůru,
     tak si připrav šňůru, bude ještě hůř...
Podotýkám, že v té době jsme se ještě nejmenovali Bankrot. :-)