Nejhorší reunion v historii lidstva

Jaromír Urban

Hudební historie zaznamenala mnoho případů, kdy se členové rozpadlé kapely sešli po letech na jednom pódiu a pokusili se znovu "vstoupit do stejné řeky". Někdy to dopadlo lépe, někdy hůře, ale nejhorší reunion všech dob se odehrál v září 1987 v Ostrově nad Ohří. Jednalo se o reunion ostrovské skupiny Fénix, kde jsem v letech 1985 až 1986 též působil.
Někteří odborníci považují Fénix za historicky nejhorší kapelu, ale nemají pravdu. Existovalo pár horších (společný jmenovatel: ve všech jsem hrál), ale jednak jich bylo opravdu jen pár a jednak žádná z nich neměla takový reunion jako právě Fénix.
Cituji z jedné své minirecenze: "Kdysi jeden kytarista uměl hrát pouze pomalé písničky. Jak se hrálo něco rychlejšího, zalezl do kouta, vytáhl cigarety a vypaloval si zobák. Od těch dob se rychlým písničkám říká vypalovačky..." Konec citátu. Tato vymyšlená historka má reálné základy, tj. trochu jsem si rýpnul do někdejšího kytaristy někdejšího Fénixu.
Tento člověk nejenže sloužil jako spolehlivý "brzdoň" nestíhající rychlé tempo, ale zároveň měl velice rád alkohol. Občas nám v alkoholovém opojení vysvětloval, že když hraje v hospodě, tak se to všem líbí, takže vlastně hraje dobře a nepotřebuje se zdokonalovat.
Kmenová sestava Fénixu obsahovala čtyři členy. Občas ještě někdo přišel a vždycky potom zase odešel. Z těch stabilních členů Ivoš hrál na foukačku, já většinou na banjo a zbývali dva kytaristé, z nichž jednoho už jsem popsal výše a ten druhý se v kapelním zájmu přeškoloval na basovku. Rozhodl se tak sám bez nátlaku, ostatně byl v té době kapelníkem (Fénix založil právě on s Ivošem v době, kdy jsem sloužil vlasti). Za těch několik málo měsíců nebylo možno čekat, že už tu basovku zvládne dostatečně suverénně. Sice ho učil Ivoš, ale ten tehdy ještě nebyl takový basový diskriminátor jako později a navíc se mu poněkud příčilo přehnaně cepovat kapelníka.
Nebylo tedy divu, že rytmická složka značně pokulhávala a Fénix byl diváky i odborníky přijímán poměrně chladně (spíš velmi chladně až mrazivě). O zpěvu nemá cenu mluvit, ten jsem převážně obstarával já svým telecím hlasem, ale nikdo lepší tam bohužel nebyl a Ivoš radši alibisticky foukal do foukačky, tak mi nic nezbývalo. Samozřejmě jsem nezpíval úplně všechno, např. starou trampskou píseň "Marta" zpíval právě onen kytarista-alkoholik.
V červnu 1986 se brzdoň nečekaně rozhodl odejít z kapely - nervově nevydržel, když mu basák-začátečník opakovaně vytkl základní neznalosti. (Odešel s prásknutím dveřmi a se slovy, že se na to může...) Sice jsme se snažili doplnit obsazení, ale nikdo se k nám "bůhvíproč" nehrnul. V listopadu 1986 přišly nové posily, jenže nakonec nezakotvily ve Fénixu, nýbrž v nově vzniklých trampských Tulácích (projekt manažera Fénixu Karla Pýchy). Tím pádem Fénix ukončil činnost. Ivoš nastoupil též k Tulákům, já zase k chodovským Walchařům.
Za necelý rok odcházel Tulákům jeden člen na vojnu a jeho rozloučení mělo proběhnout ve velkém stylu - formou hudební přehlídky v Ostrově. Jako hlavní hvězdy programu zde samozřejmě vystupovali Tuláci, ale s odstupem to vnímám jinak. Hlavní hvězdou byla tehdy jedenáctiletá Lenka Dusilová v sestavě Walchařů. Jenže tenkrát ani ona sama netušila, kam to jednou dotáhne. S Walchaři v té době hostoval i Ivoš, netradičně s basovkou.
Ale také tu plánovaně vystoupil Fénix v "klasické" sestavě. Jednalo se jen o 3-4 písničky, přičemž první byla Marta.
Přišel den vystoupení. Onen kytarista nás podnapilým hlasem ujišťoval, že Martu zvládne, i když s námi předtím nezkoušel. Zároveň ale doplnil, že v ostatních písničkách se bez něj obejdeme.
Nadešla chvíle s velkým CH. Začali jsme předehru Marty - a on se přidal:
1) začal hrát jindy, než měl
2) začal hrát podstatně pomaleji
3) začal zpívat druhou sloku namísto první
4) i tu druhou sloku zpíval nějak divně (tzv. vlastní úpravy textu)
5) a abych nezapomněl, tak i velmi falešně.
My jsme po chvíli pochopitelně přestali hrát a chystali jsme se na tzv. "second service", ale on se nechápavě zeptal: "Co je?" Když jsme mu řekli, že začal druhou slokou, odpověděl "tak já toho nechám" a šel si sednout mezi bouřlivě se smějící diváky. My jsme nemastně neslaně dohráli zbytek naplánovaných skladeb, prostě ten dojem už se nějak napravit nedal.
JIŽ NIKDY VÍCE!

P. S. Melodii Marty hrajeme i v Bankrotu, ovšem text je nový - od našeho bývalého basáka Karla Soukupa. Viz sekce textů nebo naše CD (Léta šedesátá).