Dlouhá cesta k dokonalým sborům

Jaromír Urban


K mým kapelnickým povinnostem patří rozepisování hlasových partů ve sborech. Je to povinnost velmi radostná, neboť si přitom představuji, jak by ten sbor mohl znít. Samotné nacvičování sboru už tolik radostné nebývá, zvláště pokud zrovna máme vokálně slabší sestavu jako na počátku roku 2009. Tím spíš si vychutnávám tu první rozepisovací fázi.
Nejvíc práce mívám s tvorbou třetího hlasu. Je to celkem logické. První hlas netřeba řešit, druhý hlas bývá od něj odvozený a má podobnou stavbu, navíc si ho občas některý spoluhráč dokáže najít sám a šetří mi tím práci. Čtvrtý hlas čili bas má zase stavbu velmi jednoduchou, většinou si ho píšu pro sebe a pokud možno tak hluboko, aby běžný posluchač nepoznal, že ani ten jednoduchý tón neudržím.
Někdy je i třetí hlas jednoduše odvozený od hlasu prvního, například v oblíbené písničce Kdyby tady byla taková panenka. Dokonce si zde na něj troufnu i já sám, zatímco Ivoš zpívá basy. Ale ve většině případů sestává třetí hlas z takových tónů, které sice pěkně sednou k prvnímu a druhému hlasu a doplňují je na kompletní akord, ale nemají melodickou linku. Respektive mají linku značně nemelodickou. Kdybych ji upravil do melodičtějšího tvaru, tak by ten hlas byl v některých místech buď falešný (v rozporu s prvními dvěma hlasy), anebo zbytečný (v absolutní shodě s nimi). Samozřejmě se nikdo do zpěvu třetích hlasů nehrne. Jednak je to obtížné z výše uvedených důvodů a jednak je ta práce velmi nevděčná, protože běžný posluchač považuje sbor za nedílný celek a nebude extra chválit třetihlasníka.
Na třetihlasníka jsou zvláštní požadavky: Musí umět noty, protože třetí hlas se nejlíp učí z not. Musí umět trefit tón i přesto, že ten tón má nelogickou návaznost na tón předchozí. A nesmí mít příliš výrazný hlas, aby nevynikal v porovnání s prvohlasníkem a druhohlasníkem.
Kdo jediný splňuje tyto požadavky, pokud nikdo lepší není k dispozici? Ivoš. Díky dlouholeté dechovkářské praxi dokáže trefit tón přesně, noty samozřejmě umí, hlasově není příliš výrazný. Potlesk publika si užije při foukačkářských sólech, takže nevděčnost třetího hlasu mu až tak nevadí. Ale...
Ale.
V minulosti si Ivoš obvykle hlídal intonaci tak úzkostlivě, že si přitom nehlídal frázování a výslovnost. Celý sbor tím samozřejmě trpěl. Mezi spoluhráči převážil názor, že Ivoš by neměl zpívat vůbec. Samozřejmě nikdo neřešil, kdo by jeho part převzal. A samozřejmě se nikdo sám od sebe k tomu partu nenabídl. Prostě by ten hlas úplně vypustili a šmytec. Ivoš sám se taky radši věnoval foukačce, takže by mu nevadilo, kdyby byl zbaven svých vokálních partů. Ale sbory by byly poněkud prázdné...
Tak to byl trochu delší úvod.
Když jsme s Bankrotem stanuli 28. března 2009 na pódiu v Mírové, abychom si na tzv. polosoukromé akci vyzkoušeli aparaturu, naše tehdejší pětičlenná sestava byla výrazná pouze po instrumentální stránce. Ivoš a kytarista Ruda Buck Tippan excelovali v sólech a my ostatní jsme jim to moc nekazili. Jenda si sice na předchozí zkoušce poněkud stěžoval slovy "mně to připadá jako na vodě", ale protože to řekl po odehrání písničky Prokletá plavba, tak to vzhledem k názvu tolik nevadilo. Horší to bylo se zpěvem. Klasické druhé hlasy jsme nepoužívali vůbec, neboť nikdo z nás neměl odpovídající hlasový rozsah. Sólově zpíval většinou Buck, ale ani on se necítil na roli klasického frontmana. Sháněli jsme sice "zpěvuschopné" posily, ale nehrnuly se k nám ani posily "zpěvuneschopné".
Mimo jiné jsme v repertoáru měli Dlouhou cestu do Kalifornie, docela pěknou "umcacu" s Buckovým textem, která melodicky připomínala Denver od New Christy Minstrels. Samozřejmě jsme se Minstrelákům nemohli rovnat, ale přesto jsme tuto písničku zpívali aspoň trojhlasně – první hlas Buck, druhý hlas chyběl, třetí hlas Ivoš, čtvrtý hlas já. Zbývající dva členové, Karel s Jendou, byli nezpěváci.
V Mírové jsme Dlouhou cestu odehráli těsně před přestávkou. Posluchači zdvořilostně zatleskali, ale celkově je Bankrot moc nezajímal a spíš čekali na výsledek souběžně hraného hokejového utkání mezi Karlovými Vary a Spartou. Karlovarská Energie byla v této době mimořádně úspěšná a nakonec vyhrála nejen onen souboj se Spartou, ale později i celou extraligu. Obrovský kontrast oproti tehdejšímu Bankrotu.
Jak jsme odložili nástroje, začala neplánovaná bouřlivá diskuse. Buck nebyl spokojen s Ivošovým zpěvem a kategoricky rozhodl, že Ivoš prostě nebude zpívat přinejmenším tu Dlouhou cestu. Odpověděl jsem, že nemáme nikoho, kdo by ten hlas zazpíval místo něj. Buck opakoval svůj názor, já jsem opakoval svůj názor a tak uběhla většina přestávky. Nakonec jsem ustoupil, protože nic jiného nezbývalo. Ale do budoucna to nebylo dobré řešení. Zpívat sborově náročnou písničku pouze s prvním a čtvrtým hlasem, to je podobná opovážlivost jako Cimrmanův Hamlet bez Hamleta.
Abychom se pohnuli z místa, bylo třeba postupovat po dvou liniích: jednak shánět sólového zpěváka ještě intenzívněji než dosud, jednak doplnit repertoár o další a náročnější instrumentálky, než jsme hráli v té době. To bylo za dané situace důležité. U instrumentálek odpadají problémy se sborem a dají se hrát i v případě, že žádného zpěváka neseženeme. Tam platí "dokonalý sbor = žádný sbor". (Odtud pochází nadpis tohoto článku, neboť absolutně dokonalé sbory nemáme samozřejmě ani dnes, resp. "nikdo není dokonalej".)
Jednu takovou foukačkovou pecku jsem chtěl prosadit do repertoáru, ale slyšel jsem ji naposledy v 80. letech a neznal jsem ani jméno, ani přesné akordy, o notách nemluvě. Ivoš se na ni nepamatoval vůbec, čemuž jsem se divil, neboť si podobné instrumentálky obvykle vybavuje líp než já.
Samozřejmě jsem zaplácal internet různými inzeráty ohledně shánění zpěváka, ale po zkušenostech z několika posledních měsíců jsem to považoval za předem prohraný boj - na rozdíl od pátrání po instrumentálce, kterému jsem se vlastně věnoval jen kratičkou dobu.
Čtvrtek 2. dubna 2009 večer. Odpadla nám zkouška, takže sedím u počítače a pátrám v internetu, jestli někde na onu instrumentálku narazím. Protože se pamatuji, kdo ji tehdy u nás hrál (například Milda Totter s pražskými Chomouty), tak se ubírám tímto směrem, ale k ničemu to nevede. Navíc mi do toho pípla SMS na mobilu, který mám momentálně na nabíječce.
Přerušuji pátrání a jdu se podívat...
Ta SMS přišla v pravý čas a změnila budoucnost celého Bankrotu. Napsal Jiří Kollarov, bývalý člen Drcu, že si přečetl náš inzerát a chtěl by se domluvit ohledně případného členství u nás.
Jirka Kollarov zvaný Naky u nás vydržel sedm let a zejména zpočátku též prosazoval barevné sbory. Jejich nácvik není jednoduchý, ale přináší konkrétní výsledek – na rozdíl od té rozepisovací fáze.

 

P. S. Tu instrumentálku mi v červnu 2010 dohledal jeden východočeský foukačkář. Její originální název Keep On Harpin' jsme původně přeložili jako Drž hubu a hraj, ale není to úplně ono. Takže máme název nový: Když nemůžeš, tak přidej. V aktuální sestavě už Ivoš třetí hlasy tolik nezpívá, ohledně úlohy třetihlasníka si házíme korunou. :-)